Nová deska Ulver mě trochu vypekla. Když totiž několik let lákáte na kapelu, která “s každým novým albem překvapí”, nemůžete začít recenzi konstatováním, že nám novinka přirozeně navazuje na předchozí brilantní nahrávku “The Assassination of Julius Caesar”. Přesně to ale novinka dělá. Ulver už ve své 25leté historii rozhodně vystřihli i větší stylové kotrmelce, ale vzhledem k tomu, že mi právě jejich “Caesar” seděl zatím nejvíc z celé diskrografie, nemuselo by to chvilkové přešlápnutí na místě zas tak moc vadit…
Ulver - Flowers of Evil (2020 / FLAC 44.1 kHz, 16 bit / House of Mythology / synth-pop, darkwave)
On je totiž velký rozdíl mezi klasickým “přešlapováním” a přešlapováním v podání ULVER. V jejich případě totiž “Flowers of Evil” znamenají spíše cizelování a mazlení se s několika málo detaily. A dává to rozhodně smysl, protože tím největším rozdílem oproti “Caesarovi” je výrazné zjednodušení kompozic, jejich uhlazení a zpřehlednění. Zatímco minulá deska byla obrovským strhujícím dobrodružstvím s nádechem Depeche Mode, útočila dravě a už během první skladby dokázala bourat i poctivě dimenzované aparatury, působí “Flowers” pro změnu jako chladivá mast.
Převážnou část nové desky tvoří rafinovaně dávkovaný synth-pop, který sice pocitově mnohem více pracuje se světlými odstíny a jasem obecně, ale zároveň je nepopiratelně temnější a zadumanější než předchůdce z roku 2017. “Flowers” jsou podle mě dokonalým příkladem desky, která velmi zrádně klame tělem. Působí průhledně a krotce … ale když už ji máte skoro omotanou kolem prstu a začínáte si myslet, že těch pár mýdlových hitovek jste prokoukli během prvních tří poslechů, začnou se věci komplikovat a aniž byste si toho všimli, omotá si deska kolem prstu vás. V tu chvíli máte jistotu, že tu s vámi budou její melodie ještě dlouho.
Na první poslech jednoduchoučký pop je totiž ve skutečnosti propracovaný do posledního úderu paliček, je rafinovaný ve volbě samplů a navíc… dokud je za mikrofonem Garm, nemůžete se cítit bezpečně ani před tou nejbanálnější melodickou linkou, protínající refrény “Apocalypse 1993” nebo “Nostalgia”.
ULVER - PRESSE 2013. Zleva: Ole Alexander Halstensgård, Tore Ylwizaker, Kristoffer Rygg, Jørn H. Sværen.
I tyto uhlazené skladby totiž nakonec vyvíjejí mírný avšak trvalý tlak, jímž ohýbají i ty nejpevnější traverzy naší podezřívavosti. Jednou je to chytlavý zpěv, podruhé uvolněná, skoro plážová kytara, ale nikdy nechybí především typická souhra všech prvků, tvořících jediný silný celek, v němž je vše seskládáno přesně tak, jak si situace žádá. Zlatým hřebem této cesty budiž závěrečná super-teskná a minimalisticky silná “A Thousand Cuts”. Ulver tady zakončují představení v opravdu velké formě a byť vysloveně sametově, trhají povrchnost na tisíce malinkých kousků...
Přesto, mnohým bude scházet hrubší neopracovaná síla, se kterou přišel nedávno “Caesar”. Byl zkrátka divočejší a zvednout ze židle dokázal rozhodně častěji než album nové. To je sice dokonale vypilované, ale znáte to. Někdy prostě nechcete emoce přifukovat a pekelně se na ně soustředit… někdy chcete být emocemi jednoduše zaplaveni. Dravější a více strhující momenty však novinka ukrývá pouze ve svém středu. Tvoří je skladby “Machine Guns…”, “Hour of the Wolf” a především příznačně devastující singl “Little Boy”. Ať už jim v prvních dvou případech pomáhá lehce drásavá elektrická kytara, nebo u třetí jmenované fantastická gradace a práce bicích, vždycky je to jízda hodná starých dobrých “Vlků”.
Tím je asi řečeno vše. Caesar nebyl svržen, ale Vlci jsou i nadále pány lesa. Svým jedinečným způsobem. I kdyby to mělo znamenat, že jejich největším letošním překvapením a posunem je to, že vlastně tolik nepřekvapují a výrazně se nikam neposouvají.
