První ze dvou desek, které letos LDR plánuje vydat, sedmá celkově a teprve druhá, o které jsem neodolal napsat článek. Přestože jsem si nenechal ujít žádné z jejích sedmi dosud vydaných alb, postupně jsem ztrácel ostražitost a k větší reakci už mě Lana vlastně nikdy nevyprovokovala. Pro tak ironický a často hořce laděný hlas je to vlastně paradox. Trochu jsem se ztrácel v její monotónnosti a na stále menší dynamiku výrazů jsem dokonce slýchal stále více narážek z okolí. Až do teď.
Lana Del Rey - Chemtrails over the Country Club (2021 / MQA 48 kHz, 24 bit / Interscope / atlernative pop)
Ne že by snad Lana na novince nějak radikálně změnila směr. Určitá řízená monotónnost a provokativní zadrženost je desce vlastní možná ještě více než jejím předchůdkyním. Novinka je také jednoznačně nejtišší, nejintimněji laděná a navíc i zvukově nejvíce minimalistická. Zároveň na ní Lana ale o hezký kus posouvá svůj jedinečný zpěv, zkouší nové výrazy a kromě tradiční ironie, skepse a hořkého realismu svůj rejstřík rozšiřuje o novou dávku nostalgie a navrch přidává i vkusný nádech folkové tradice.
U desek Lany Del Rey byly od počátku extrémně důležité texty, ale spolu s tím, jak se zjednodušuje a zklidňuje hudební podkres jejích písní, nabývají na důležitosti ještě více. Na hity vysloveně chudá deska na textech doslova stojí a je potřeba je skutečně vnímat. Tím spíše, když jsou nám předkládány tak rafinovaně. Lana si už na své první desce pohrávala s výrazným, až hiphopovým frázováním a na novice se k němu vrací úplně nečekaným způsobem. Umí dokonale odhadnout, kterému slovu musí dát větší prostor, u kterého se chvíli zastavit a které naopak o krátký okamžik odložit. Dělá to záměrně a je v tom nepřekonatelná.
“It’s hard to be lonely, but it’s the right thing ……… to do.”
Člověk by pro všechna ta kouzla se slovy skoro přehlédl, co se na desce vlastně děje hudebně. Věci se totiž odehrávají extrémně nenápadně, poklidně a povětšinou tak nějak rozostřeně, bez jasných obrysů a tudíž bez ambicí strhávat pozornost na jednotlivé nástroje a jejich hru. Většinou k nám doléhají zvuky piana, zatlumené bicí, nějaká ta rozesmutnělá kytara v akustickém nebo elektrickém provedení, ale povětšinou nic konkrétního. Jen tu a tam vystoupí z mlhy zvláštní nečekaný detail, který se postará o příjemný vzruch a dodá desce zvláštní punc živého vystoupení v dřevěné kalifornské hospůdce sedmdesátých let.
Hrozně silně působí třeba závěr skladby “Chemtrails over the...”, kdy postupně utichá vše až na jemné jazzově laděné bicí. Mnohem častěji ale deska pokukuje po zvuku klasického country, které prosakuje na povrch aranží snad v každé druhé skladbě a to většinou zásluhou specifického zvuku kytar ve spojení s převalujícím se hlasem Lany Del Rey (skladba "Breaking Up Slowly").
Ani na své sedmé desce tedy Lana neuvolnila zataženou ruční brzdu v dynamice a celkovém tempu svých písní, ale přesto jim dala nový impuls, posouvající desku výrazně vpřed i bez chytlavých žebříčkových taháků. Co ubrala na bohatosti hudebních aranží, přidala Lana do větší dynamiky svého zpěvu a ještě jí zbylo dost koření na netradiční zaprášenou produkci, odkrývající své poklady jen hodně opatrně.
