V době covidového půstu je každá velká premiéra vyhlížená s mnohem větším očekáváním, než jsme byli v posledních letech zvyklí. Víc prostoru a pozornosti se tak logicky dostává i soundtrackům, pomáhajícím dostat filmy k ještě většímu publiku. Byl to případ posledního Bonda i velkolepé Duny (oba má na svědomí Hans Zimmer) a teď také nového zpracování Batmana. Zatímco v minulých letech byla hudba zpravidla zveřejněna až v den premiéry, došlo v případě Batmana dokonce na dlouho předem zveřejněné singly a celý soundtrack bylo možné poslouchat už zhruba týden před premiérou filmu. To vše ve jménu ještě většího humbuku kolem přicházejícího filmového hitu…
The Batman - Original Motion Picture Soundtrack (2022 / MQA 96 kHz, 24 bit / WaterTower Music / soundtrack)
Na soundtrack k novému Batmanovi jsem se vlastně začal těšit už ve chvíli, kdy byl jako autor hudby ohlášen Michael Giacchino. Jeho Star Wars - Rogue One nebo War for the Planet of the Apes mám totiž v playslistu ještě dnes hodně vysoko. Nadšení pro přicházející film i jeho hudební doprovod posléze ještě vygradoval sám autor, když zveřejnil novou ústřední melodii postavenou na melodické lince písně Something in the Way (Nirvana). Aniž bych v tu chvíli věděl, jak moc povedený je to tah, momentální hype byl obrovský.
První kontakt se zveřejněným albem ale přinesl mírné zklamání. 1 hodina a 57 minut? Jako že opravdu? Ani nepamatuju, že bych tak dlouhý soundtrack někdy slyšel. Hned od začátku tak bylo jasné, že kromě výživných pasáží budeme muset přeskákat i mraky vycpávek. A já fakt hodně nerad ředěné desky. Dvě hodiny, sakra. No nic, je čas pustit PLAY.
Kdyby mělo celé album 60 minut, patřilo by okamžitě do zlatého fondu.
Celý soundtrack se nahrával ve studiích Abbey Road 1 a 2 za účasti Londýnského symfonického orchestru a ve srovnání s přepálenými hudebními doprovody filmů Batman vs. Superman nebo některých aktuálních "marvelovek" působí příjemně analogově a muzikálně. Rukopis Giacchina v podobě minimalistických melodií a častého využívání zvonků či nejrůznějších perkusí je okamžitě znát. Tu a tam se samozřejmě neobejdeme bez elektronických efektů a masivních basových beatů, ale všeho je tak akorát, aby vynikl i moc hezky a prostorově nasnímaný zvuk velkého živého orchestru. Skoro na každém kroku navíc nacházím drobné zvukové detaily a překvápka, která dávají zvuku příjemnou jiskru (skladba "Are You a Kenzie or a Can't-zie?").
Nejhlouběji se člověku do hlavy zavrtává drtivě pravidelné opakování čtyř tónů základní "batmanovské" melodie. Tento odkaz na Nirvanu celý soundtrack definuje a dává mu tvář. Nejde přitom o žádné laciné ani prvoplánové spojení. Ikona emo / grunge kultury se totiž k přesně takto stylizovanému snímku dokonale hodí. Na samotném albu nicméně skladbu Nirvany nenajdeme, přestože v samotném filmu zazní v plné kráse. Myšlenka na tento hudební odkaz mimochodem vznikla už před začátkem natáčení, kdy si režisér Matt Reeves právě Nirvanu často pouštěl. Michael Giacchino měl navíc všechny tři základní motivy (Batman, Catwoman, Riddler) napsané ještě před první klapkou.
Poznávacím znamením je zdánlivě monotónní opakování melodických linek.
První poslechy tak dlouhého alba nicméně přinášely nevyhnutelné porodní bolesti. Dlouho jsem měl pocit, že je základní téma zkrátka nadužívané a kromě něj se na ploše dvou hodin neděje nic extra zajímavého. Ze stínů Gothamu ale postupně začaly vystupovat nejen další postavy, ale i zajímavé motivy a variace. Dejte nahrávce čas a objevíte v ní množství úžasných nápadů. Základní téma je plné dramatu, nezastavitelné síly, ale i smutku a utrpení. Opravdu často se pracuje se zdánlivě monotónním opakováním motivů, které ale chytře budují napětí a zároveň odkazují na styl chování hlavní postavy. Všechna ta hrubá síla jako by spěla k jedinému bodu, ve kterém se koncentruje, až nakonec exploduje velkolepým způsobem ve skladbě "Highway to the Anger Zone".
Kromě hrubé síly ale dojde také na romantické téma Catwoman, které jako by právě vypadlo ze starších "bondovek". Do filmu však zapadá stejně přirozeně jako téma hlavního záporáka. Riddler má působit vyšinutě, přičemž kořeny jeho psychických stavů sahají až do jeho dětství. Chlapecký sbor ve stylu mírně ujetých imaginací Tima Burtona je tak dokonalým nástrojem a paralelou zároveň.
Všechno ale nakonec stejně nejlépe shrnuje závěrečná dvanáctiminutová klavírní "Sonata in Darkness" (hraje sólistka Gloria Cheng). Na jejím místě bychom sice čekali právě zmiňovanou Nirvanu, ale Giacchino moc dobře věděl, proč se rozhodl jinak. Ta skladba totiž podtrhuje celý film, jeho tón, temnou bezbarvost většiny scén i emotivnost postav. Prvky emo a grunge dávají filmu tvář, ale tato klavírní skladba mu dává jasný rámec, ze kterého není úniku. Pro diváka ani pro hlavní postavu.
Kdyby bylo možné sestříhat celé album na nějakých 60 - 70 minut, patřilo by okamžitě do zlatého fondu. Takto zůstává alespoň silným, výrazně definujícím a charismatickým soundtrackem, který bude patřit k nejlepším za poslední roky. Giacchino se v něm neobyčejně trefil do celkové nálady filmu a místo aby za dynamikou filmu klopýtal, udává často základní rytmus. Na rozdíl od drtivé většiny "marvelovek" a současných blockbusterů má navíc svůj vlastní výraz a nepostrádá ani nutnou vynalézavost.
