GHOST jsou takovým zvláštním druhem kapely. Každé jejich nové album jako by bylo víc a víc především marketingovým projektem. Připravené podle racionálního plánu. To by asi samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem z výsledného díla kousky toho plánu nevyčuhovaly. Jako by měl Tobias v úkolníčku checklist, který musí bod za bodem splnit, než jde nové album ven. Aspoň dvě hitovky, solidní balada, nová maska… Jedním z těchto bodů je ale naštěstí pořád i „hudební a muzikantská kvalita“. A právě to je položka, která v kontextu celé hotové desky rozděluje publikum na fanoušky a odmítače. Proč?
GHOST - Impera (2022 / FLAC 44.1 kHz, 24 bit / Loma Vista / hard-rock, pop)
Protože je zkrátka neobvyklé, aby byla jediná deska až programově zábavná, návyková a zároveň i propracovaná a muzikantsky poctivě odpracovaná. Zkrátka aby to nebyla povrchní rádiová odrhovačka. Zkušenost totiž napovídá, že si líbivost často vybírá svou daň na kvalitě hudebního obsahu. Právě tuto rovnici ale Ghost už několik let znovu a znovu rozbíjejí na malé třísky, ze kterých potom zálibně (ale stále méně viditelně, natož teatrálně) skládají své obrácené kříže a štiplavé texty.
Novinka "Impera" tak opět plní schématicky vše, co člověk od nahrávky Ghost očekává. Je zase o kousek vstřícnější a popovější, po zajímavém intru servíruje nejpopovější flákotu, tu a tam nechá zapůsobit sympatickou baladu a vše zakončí monumentálním pomalejším songem, který nás přesvědčí o tom, že i nová deska zase stojí za to. Podobně jako na předchozím albu "Prequelle" ale také platí, že mě popový otvírák baví z celé desky skoro nejméně. "Kaisarion" mi přijde už příliš naivní, vypočítavý a vysoký hlásek, který se ozývá hned v jeho úvodu, ten je úplně mimo můj svět. O kolik lépe potom působí stejný vokál v písních "Twenties" nebo "Respite on the Spitalfields", kde Tobias káže dramatickým hrubým tónem nebo protahuje konce vět zlověstným syčením...
Pokud bych měl vybrat sympatické hitovky, za jejichž popovou fasádu se nemusím stydět sám před sebou, vsadil bych jednoznačně na dvojici "Spillways" a "Griftwood". Obě skladby okamžitě řadím do vitríny plné trofejí s nápisem "GHOST - Highlights". Zvuk kapely sice nikam zásadně neposouvají, naopak jsou ve většině ohledů typické a konzervativní, ale proč ne. Tvoří nakonec páteř desky, zatímco od posouvání hranic jsou tady jiné kousky...
Vlastně jeden, abych byl přesný. Vysloveně nečekaný a novátorský je pouze track číslo 8, nazvaný "Twenties". Začíná velkolepým dechovým entrée ve stylu Diablo Swing Orchestra, ale hned vzápětí přebírá režii strojový rif, který to nepřestává hrnout prakticky až do konce skladby. Tobias hrozí, straší, nadává, zpívá spolu se sborem a při tom všem buduje absolutně chytlavý rytmický song, který je naštěstí dost krátký na to, aby mu až do poslední vteřiny nespadl řetěz. Kytarové sólo si tady mimochodem střihnul i Fredrik Åkesson z Opeth.
Ghost jsou zkrátka mistry svého řemesla, a to doslova. Jejich největší slabinou v této době je tak paradoxně neschopnost zamaskovat fakt, že dělají někdy "jen" řemeslo. Vzhledem k tomu, že ho ale stále dělají tak pečlivě a chytře, těžko jim to nakonec můžete vyčítat. Předchozí dvě desky včetně posledního EP navíc vymezily dostatečně velký manévrovací prostor, aby nás v budoucnu nezaskočily další rockové abba-songy, plážový psychedelický rock (Kiss the Go-Goat), ani rockový doprovod k aktuálnímu hororu Halloween Kills.
Hodnocení? Vlastně stručné. Impera není tak našlapaná silou jako její předchůdce, ale zase zkrátka funguje svými melodiemi, nápaditými detaily a jako vždy i poměrně silnými baladami. Ta formulka opravdu není složitá – ale možná právě proto tak dobře funguje.
