Skvěle sehraný tým stojící za muzikálem La La Land je zpět s novým filmem o Neilu Armstrongovi. U kormidla stojí opět Damien Chazelle, hlavní roli pevně svírá Ryan Gosling a hudební doprovod vzniká pod neskutečně nadanou taktovkou Justina Hurwitze. Můžeme se tedy znovu těšit na ukázku toho nejlepšího, co umí Hollywood aktuálně vyprodukovat?
First Man (2018, režie Damien Chazelle)
La La Land byl filmem, který uměl dojmout a hlavně potěšit i nejzarytější odpůrce filmového dojímání. Silných stránek měl tento muzikál mnohem víc, ale tato byla pro mě nejdůležitější. Největší výhrou nového filmu First Man je pro změnu odvaha nezobrazit Armstronga jako amerického hrdinu zamotaného do hvězd a pruhů. Hlavní postava je až neskutečně lidská a snadno se v ní najde i obyčejný táta od rodiny, který se během života vydá nejdál do Chorvatska k moři. Já osobně si alespoň nevzpomínám, že bych si někdy u podobného velkofilmu mohl při sledování hrdiny říct, že jeho pocitům, reakcím a gestům naprosto rozumím.
"V roce 2018 už nemůžete natočit další Apollo 13."
Další velkou výhrou Chazellova nového filmu je vyváženost vizuální bohatosti, herecké invence a příběhu. V první polovině filmu bych možná našel pár chvilek, kdy jsme za letu ztráceli rychlost i vztlak, ale jinak mi Neilův příběh plynul před očima s ohromnou lehkostí. Někdo si možná posteskl, že byly cesta na měsíc i samotné přistání trochu zkratkovité na úkor dialogů v první polovině, ale v tom to právě je. V roce 2018 už nemůžete natočit další Apollo 13, kde by hrdinové řešili jednu katastrofu za druhou, až nakonec stanou zpět na Zemi jako noví američtí hrdinové. A pokud by to Chazelle náhodou udělat chtěl, pojmenoval by film spíše Moon nebo Apollo 11. Ale jeho dílo nese název First Man a v tom je ten rozdíl.
Ostatně právě kondenzovanější a filmově nádherně strohá verze přistání na Měsíci byla nakonec tím nejlepším vyvrcholením celého filmu. Síla okamžiku nebyla zatížená zbytečnými výlevy a uprostřed všeho stál opět jen chlapík, který ani v takové chvíli nepřestal být obyčejným tátou. Vše ostatní obstaral podle očekávání fantastický hudební doprovod Justina Hurwitze, který se tímto dílem definitivně řadí mezi největší skladatelské hvězdy dekády.
First Man (2018, Backlot Music, FLAC 44.1 kHz / 24 bit, soundtrack)
Soundtrack snímku First Man je úplně jiný, než jaký byl La La Land, ale podobné postupy a rukopis autora se určitě vystopovat dají. Neomylně především u skladeb pro klasickou kytaru, která tentokrát střídá klavír, tolik typický právě pro La La Land (skladba “Armstrong Cabin”). Jednotlivé hudební motivy mají ale i tentokrát mnohem větší tématický rozsah. Nechybí mezi nimi dramatické ambientní plochy připomínající hudbu z filmu Interstellar (úvodní “X-15”) ani vrcholné kompozice pro orchestr, které mi připomněly dnes už zaprášený, ale stále překrásný doprovod k filmu The Last of the Mohicans (“Landing”). Nejtypičtější pro celý soundtrack ale zřejmě zůstane právě setkání tklivých melodií s chladnými synťáky, jako vystřiženými ze starých sci-fi (“Searching for the Aegena” nebo “Docking Waltz”). Naopak největší hudební připomínkou La La Landu bude jednoznačně křehký a houpavý “Docking Waltz”, plný chvějících klarinetů a hobojů.
First Man tak dostal hudební doprovod, který umí být dramatický, má ohromnou atmosféru a přitom je i plný silných a často neodolatelně pozitivních melodií, jež při sledování filmu dokreslují všechno to, co Chazelle explicitně nevypráví (“Docking Waltz”). Rychlé střídání romantických kytar se syntetickými plochami a mocnými orchestracemi přitom celkové harmonii až na výjimky neškodí. Vždyť právě takový je i příběh Neila Armstronga. Jednou bezradný tváří v tvář lidským emocím, jindy odhodlaný a soustředěný profesionál, který má před sebou jediný cíl. Na škodu tak může být snad jen nasekání hudebního doprovodu do 36 relativně krátkých střípků, které nikdy nebudou pro samostatný poslech tak příjemné jako delší celky.
