Hudební recenze

2. 2. 2021

Soen – Imperial

METAL | Progressive

Přesně dva roky zpět vydali Soen desku “LOTUS”, a třebaže jsem tehdy z kalendáře trhal teprve lednový list, až do konce prosince 2019 jsem neslyšel nic, co by ji překonalo. Příchod jejího nástupce je tak logicky velkou událostí. Nehraje se o nic menšího než obhajobu pozice Nejlepší desky roku. “Imperial” tak musí zvítězit nejen nad velkými očekáváními, ale i nad dávkou hnidopišství, kterou bych “obyčejné” novinky asi netrápil…

Soen - Imperial (2021 / MQA 48 kHz, 24 bit / Silver Lining / progressive metal)

"Imperial” není “Lotus”, to je jasné od prvních vteřin poslechu. Zní jinak, bicí mají úplně nový zvuk a hned první skladba působí mnohem napjatěji. Zároveň jsou to ale znovu neomylně švédští SOEN, kteří už dávno nemají zapotřebí výrazně čerpat z velkých jmen jako Opeth nebo dokonce TOOL (viz první album). SOEN už jsou mnohem dál, než byli v roce 2012, a poté, co je “Lotus” zastihl na prozatímním vrcholu, byl jsem hrozně zvědavý na to, kam se kapela posune v roce 2021.

V první řadě bych chtěl uklidnit možná i sám sebe. “Imperial” je vynikajícím albem a bude zase patřit mezi hodně důležité nahrávky roku. Ale jestli to bude i letos úplný TOP, tím si zatím nejsem tak jistý. Kapela se na něm hodně snaží, maká a ať už v paličkách, strunách nebo hlasivkách, snaží se do hry vnášet obrovskou energii. Jednotlivé skladby tak mají v sobě oproti minulému albu více dynamiky a mají i celkově větší výrazový rozsah. Hlavně v dravějších technických pasážích má album neskutečné grády. Pomáhá tomu hodně technický a hrubý zvuk bicích Martina Lopeze, ale i Joelův zpěv, který nachází nové polohy a působí často s obrovskou naléhavostí.

Ale je to všechno ku prospěchu? Je to úplně ono? Znamená v tomto případě více opravdu VÍCE? Podle mě je deska skvělá, podobně skvělá jako “Lotus”, ale kromě toho, že na ní kapela přeci jen méně překvapuje, je především taková okatě snaživá. Tam, kde jsem byl z ničeho nic úplně ochromený přirozenou bohatostí desky “Lotus”, přichází na novince tu a tam ke slovu normální těžká dřina. Děje se to třeba v některých refrénech, kde jsou vokály tažené na sílu do posledního dechu. A jestli něco nemám rád na zpěvu, tak je to dojem, že je zpěvák na pokraji sil. Na jednu stranu se mi hrozně líbí, jak občas Joel zkouší hrubější výraz (“Lumerian”, “Antagonist”), ale potom přijde nepovedený refrén jinak úžasné skladby “Modesty” – jedné z nejoriginálnějších na celém albu – a já mám najednou před očima zbytečně na sílu zpívajícího Joela, který mi prostě nesedí. Podruhé se to navíc stane v hodně emotivní baladě "Fortune", která mohla být pomyslným grande finale, kdyby byl ovšem refrén zpívaný trochu více “na klid”.

Osvěžující smyčce se objeví hned třikrát a pokaždé to bude pecka.

Druhou drobností, která mi občas trochu “nehraje”, je zvláštní (ne)gradace skladeb. Kapela nasadí zdrcující tempo v razantně pojaté sloce, potom situaci ještě vygraduje ve zničující pasáži před refrénem, ale nakonec vše zabrzdí melodickým a trochu moc popově pojatým refrénem. Ostatně podobný problém jsem měl i s posledním albem Amorphis - Queen Of Time. Tady se to týká asi tří skladeb včetně jedničky "Lumerian".

Pár šmouh se tedy na novince určitě najde. Ale nenechte se mýlit - slíbil jsem přeci maximální přísnost. Celkově je “Imperial” skvělým počinem, který mě baví od začátku do konce a v každé skladbě mě přitom dokáže něčím úplně sejmout. Připravte se na vlnu pozitiv. 

Bez ohledu na dva fantastické singly zastává roli největšího hitu skladba “Deceiver”. Je tak dobrá, že si u ní vždycky vzpomenu na varování před hlasitým poslechem sluchátek. Působí uvolněně, svěže, neskutečně chytlavě a přitom nijak lacině. Úplně jinak na to jde “Monarch” a jeho zdrcující kadence prvních dvou slok. Jejich rytmus mě dostal na první poslech a po čase dotáhl silný nástup také povedený refrén. V závěru skladby navíc poprvé zazní také osvěžující smyčce, které se vrátí ještě dvakrát a pokaždé to bude pecka. Nejvíc určitě v písni “Modesty”, která na jejich zašlém zvuku staví deštivou atmosféru, bez ptaní mě chytá a už nepouští. Nebýt toho nešťastného refrénu, byl by právě toto nejsilnější okamžik nové desky.

Ale protože je refrén "Modesty", jaký je, přebírá nejemotivnější dojem desky singlová balada “Illusion”. Po prvním poslechu bych to do ní nikdy neřekl, ale všechny ty kytarové lahůdky v jejím středu mluví prostě jasnou řečí. A nakonec tady mám takový nenápadný tip - za pár dnů to klidně může být “Ta” nejlepší skladba alba, kdo ví. Na mysli mám nejtechničtější položku dnešního menu, nazvanou “Dissident”. Kromě ceny za nejkoncentrovanější refrénovou radost (!!! čas 1:23) získává body také za parádní hru basových strun a vynikající práci se složitými off-beat rytmy.

Pořád si živě pamatuji, jak jsem po vydání desky “Lotus” lapal po dechu a snad každý druhý den posílal na všechny strany novou “nejlepší” skladbu desky. V první chvíli jsem se bál, že už v sobě “Imperial” toto kouzlo nemá. Ale není to tak. Původně špatně čitelné pasáže získávají postupem času lesk i sílu a deska jako celek u mě znovu roste. Jasně, není to už tak “neslýchaná” pecka a místy mi vadí napjaté vokály, ale zbytek je opět na maximu. "Imperial" generuje radost a já jdu rovnou napsat pár známým, která skladba je na desce po dnešku moje Nr.1...

Autor: PetrM

  • Soen - Imperial

  • Celkové hodnocení:
  • Hudba
    4/5
  • Zvuk
    5/5
  • Originalita
    4/5
  • Zábavnost
    5/5

Komentáře