Jako kdyby už samotný trojúhelník definovaný švédským pianistou Martinem Tingvallem, kubánským kontrabasistou Omarem Rodriguezem a německým bubeníkem Jürgenem Spiegelem nepřinášel dost světoběžnictví, vydává se celé trio s novinkou „Dance“ na cestu doslova kolem celého světa. Bude to ale jejich přístupnému a moderně pojatému jazzu slušet?
Tingvall Trio - Dance (2020 / FLAC 96 kHz, 24 bit / modern jazz, world music)
Martin Tingvall se na novince vlastně pokouší o něco podobného, jako kdysi na svém albu Poplór předvedl Tomáš Kočko se svým Orchestrem. Sbírá hudební inspirace v tradicích jednotlivých zemí a zkouší je převyprávět svým vlastním hudebním jazykem. Akorát místo lidové hudby a folklóru využívá Martin svěží jazzové aranže přesně v duchu celého tria. Zdá se to jako skvělý recept na chytlavou desku, ale stejně tak je to i hodně riskantní krok, který může rychle padnout k lacinosti a kýči.
Bylo by to vlastně jen takové lepší “best of”, kdyby si ale Martin Tingvall neskládal veškerou hudbu sám. Jsou tu tedy jasné inspirace, typické motivy, výrazné nálady i rytmy, ale i přes veškerou povědomost jsou skladby nové, autorské a pod jejich hitovým povrchem znovu krásně propracované a bohaté. Nahrát jazzovou skladbu, která zní kubánsky nebo arabsky je totiž jedna věc, ale dostat do ní zároveň opravdový temperament i autentickou energii dané země se všemi jejími vůněmi a odstíny, to je něco úplně jiného. Zvláště když při tom nechcete ztratit ani svůj pověstný jazzový drive, který odlišuje trio kolem tohoto nadaného Švéda od většiny ostatních uskupení současného jazzu. Album “Dance” se ale nějakým zázrakem vyhýbá většině nástrah a všechny tyto úkoly s nečekanou lehkostí plní.
Takže ano, je tady sice malinká šmouha lacinosti celého nápadu, ale Martin, Omar a Jürgen doslova dřou na tom, aby byl výsledek něčím víc než jen sborníkem přímo inspirovaných skladeb. Po decentně odklepávané úvodní skladbě “Japan Dance” tak zažíváme ještě mnohem divočejší tanec v rozpálené trojce “Spanish Swing” s úžasnou gradací a explozí bicích. Tady jsou Martin a Jürgen jednoznačně ve svém živlu, tedy utržení ze řetězu. Naopak smyčcový detail skladby “Arabic Slow Dance” vytváří dokonalou atmosféru podle představ Omara a jeho kontrabasu, kdy se karavana doslova tak tak plouží ke svému cíli.
Osobně mě ale nejvíc dostává dvojice skladeb “Ya Man” a “Bolero”. Jedna v absolutně pohodovém houpavém rytmu Jamajky, kdy má člověk pocit, že je kouřová mlha všude kolem něj, druhá napjatá jako luk, plná temperamentu, možná vášně, ale určitě pozvednutá do hudebních výšin hlavně nejvíce strhujícím klavírním partem na celé desce. Kolem 1:20 začíná pasáž, ze které mám husí kůži pokaždé, když k ní piano dotančí. Z obávaného kýče tak zůstává jen malinko, třeba v úvodu skladby “Cuban SMS”, která je zkrátka až příliš vstřícná a průhledná. Naštěstí se ale i ona nakonec zejména díky divokým bubenickým orgiím posune mnohem dál, kam už na ni stín kýče nedosáhne.
A tak se u nového alba Tingvall Tria opět hlavně královsky bavím. Smí se to vůbec u jazzových desek? Jak moc líbivé a přístupné může ještě jazzové album být, aby u kritiků totálně nevyhořelo? Obecná poučka asi neexistuje, ale Martin Tingvall se této hraně přibližuje s jistotou a radostí. Vždy, když už se ale začnu bát, že ji možná překročí, přijde s nějakou silnou baladou nebo rozzářeným sólem, které dokáže namlsat i něčím jiným než jen chytlavostí. Skladba “Dance” budiž pečetí na tomto tvrzení i na celé stejnojmenné desce.
