Střela jménem KVĚTY se nezastavila v jantaru, neutonula v čajové konvici a neztratila svůj půvab ani večer po půl osmé… A když si teď prohlížím obal nové desky, na němž se jméno kapely opakuje hned třikrát, mám skoro pocit, že se ta “střela” nezastaví možná nikdy.
Květy - Květy Květy (2020 / WAV 48 kHz, 24 bit / Indies Records / alternative, rock)
Květy se s každou novou deskou mění, nestojí na místě a stále znovu překvapují. Občas mají chvíle odpočinkové, ale zatím vždy se po takovém oddechu vrátily na absolutní vrchol. Podle této tradice mi to po fantastické desce Komik do půl osmé a doplňkové Spí vánoční pták vychází znovu na silnou chvilku. Posílením sestavy o nového bubeníka a celkem jasným posunem od experimentů syntetických k dravějšímu proudu rockovému mi kapela vlastně dává za pravdu. Dlouholetý bubeník Aleš se stal novým basákem, místo kláves je tu najednou druhá kytara a za bicími se objevuje nová tvář Kuby Kočičky.
Proti dravějšímu rockovému pojetí a určité přímočarosti nové desky stojí především Kyšperského texty. Jeho jazyk se nemění ani tentokrát a je to zatraceně dobře. Odvaha jít i do těch nejosobnějších pocitů, rozkrývat své vnitřní dialogy a vzpomínat na vztahy i ne-vztahy je určitě největší od založení kapely. Je to takový zvláštní paradox, protože mám na jedné straně trochu stesk po květnatě-křehké minulosti a na druhé zároveň radost z nejlepších textů kapely za posledních mnoho let.
Nové album je hudebně dospělé, propracované a svěží, ale někdy si musím sám přiznat, že mi ta dřívější neřízená hravost trochu chybí. S novým zvukem Květy sice získaly větší drive a novou energii, ale zároveň i částečně ztratily kousek své unikátnosti, kterou vždy symbolizovalo všemožné hrkání, cinkání, vrzání a vůbec takové to tykání si s “divností”. Možná je to ale všechno správně. Kapela se sice tolik neohlíží na nostalgii fanoušků, ale když ji potom vidíte a slyšíte naživo, uvědomíte si, že to nadání a cit pro výjimečnou hudbu nepřekryla ani palba dvojitých kytar.
Nicméně, na svou hravou minulost ani dravé Květy tak úplně nezapomínají. Důkazem jsou fantastické kousky “Okolí špitálu” a “Zkouška sirén”. Textařské umění z nejvyšší ligy a k tomu střídání motivů, všemožné divnozvuky v pozadí… to jsou prostě Květy. Právě tyto skladby tvoří protiváhu pro stěžejní a přímočařeji nalajnované písně “Do tmy” nebo “Robot”. A abychom nezapomněli, do hry se vracejí také smyčce, byť úplně jinak, než tomu bylo třeba na desce “Myjau”. Tentokrát spíše tvoří atmosféru a dávají skladbám nádech nové velikosti.
Definitivní razítko na dravější ladění nové desky dává předposlední skladba “Nekonečný”. Najdeme v ní tak ostré pasáže a válcující tempa, že by se za ně nemusely stydět ani velké metalové kapely. Ta skladba mě ale nebaví jen díky její obrovské energii. Ona je totiž zároveň důkazem, že střelu zvanou Květy prostě nezastaví nic. A třebaže si teď kapela našla to svoje v rockovějším pojetí hry, nepřestává být překvapivá a tak nějak krásně divná…
